ANTONÍN KRATOCHVÍL

Český fotograf světového formátu žijící v USA, držitel cen World Press Photo. Jeho fotografie můžeme nalézt v nejprestižnějších novinách a časopisech po celém světě, jeho práce je vystavena ve sbírce Bibliotheque Nationale v Paříži a v Muzeu moderního umění v San Franciscu, dočkal se též řady výstav mimo jiné v Milánu, Mnichově, Kolíně nad Rýnem, Praze, Houstonu, New Yorku nebo Perpignanu.

Lovosický rodák, který mládí prožil v Praze, emigroval z Československa v roce 1967. V Holandsku studoval Akademii Gerrita Rietveltda, která zdůrazňuje především tvůrčí svobodu svých studentů. Poté zamířil do Spojených států, v současné době žije v New Yorku. Časopis American Photo ho zařadil mezi sto nejvýznamnějších fotografů USA.

Od 70. let se začal věnovat především dokumentární fotografii. Jako dokumentarista se vypravil na místa ekologických katastrof i válečných konfliktů, fotografoval zánik deštných pralesů v Jižní Americe, válečný konflikt v Iráku, vězení pro drogové dealery v Barmě i dětské pouliční gangy v Mongolsku.

Zachytil ale i celebrity jako anglického zpěváka Davida Bowieho nebo francouzské herce Jeanne Moreau a Jeana Reno.

Tento soubor dále obsahuje fotografie dalších celebrit - Liv Tyler, Bill Gates, Johny Depp, Gerge Cloony a Willem Dafoe ...

Za své fotografie získal Antonín Kratochvíl řadu prestižních cen, cenu World Press Photo získal už třikrát, v letech 1997 a 2003, kdy ji dostal dokonce ve dvou kategoriích, dále například cenu Leica za vynikající úspěch v reportážní fotografii.

Celé cykly fotografií publikoval také v knihách, například Broken Dreams o dvaceti letech válečných konfliktů ve východní Evropě nebo Supravvivere, kde se věnuje již zmíněnému přežití lidstva. Další titul Vanishing je výsledkem dlouholeté práce na místech, kde nenávratně mizí příroda, v knize Persona ukazuje portréty známých osobností i zcela neznámých lidí. V Česku po roce 1989 proběhlo i několik velkých výstav, v roce 2003 vyšla o Antonínu Kratochvílovi monografie. Sám Kratochvíl se do Česka opakovaně vrací.

V červnu 2010 po čtyřech letech opět vystavoval v České republice ve výstavní síni Mánes. Představil unikátní soubor fotografií Moscow nights (Moskevské noci), ve kterém svým typickým nadčasovým rukopisem zachytil život moskevské zlaté mládeže, uzavřeného světa, který se řídí vlastním rytmem a pravidly.


O PROJEKTU

Antonín Kratochvíl: Reportáž je pravda
Ptala se Irena Jirků

„Zanořte zrak do okolní pečlivě udržované tmy a uvidíte dívku, jak si rukama vyzývavě hladí prsa nebo přejíždí v rozkroku. Dělá to prostě proto, že ji o to někdo řekl. Jde o to pochopit, že v těchto kruzích jsou nadřazenost a podřízenost věcí vzrušení. Lidé, kteří tyto salony navštěvují, jsou dekadentní i kulturní zároveň. Zeptejte se té dívky, co má na sobě... pokračujte... a ona vám popravdě odpoví. A teď ji požádejte, aby šla s vámi a s vaším známým, přítelkyní nebo s někým dalším, koho vidíte poprvé, masturbovat na záchody. V pokojích pro prominentní hosty v ruských 24-karátových klubech vládne erotikou nabitá atmosféra. Ženy líbají ženy, muži líbají ženy, muži líbají muže; párty se právě rozjíždí. Je jedna v noci...“
(Michael Persson – předmluva ke knize Moscow nights)

Je jedenáct dopoledne, ospalý zimní den v Praze. Zahřívám se černým presem, Antonín Kratochvíl si objednává zázvorový čaj. Listujeme v knížce, jež shrnuje jeho fotografickou reportáž z nočních moskevských klubů. Z míst, kde nadřazenost a podřízenost jsou věcí vzrušení...

Moskevská reportáž vznikla na zakázku pro časopis Vanity Fair? Jak to vůbec vypadá, když takovou práci vezmete?

Velmi jednoduše. Lidi z Vanity Fair si objednají reportáž, tedy všechno připraví, vyšlou novináře, který má kontakty a napíše to. A pak přijedu já, ubytuju se v hotelu a jdu na věc. Mimochodem, když jde o Vanity Fair, spíte v nejdražším hotelu v Moskvě, nedaleko Red Square.

Kolik dní na reportáž potřebujete?

Byl jsem tam deset dní, přímo na místě – v klubech – jsem fotil čtyři dny, vlastně noci. Pak jsem hned v Moskvě nechal film vyvolat, což znamenalo také asi tak dva tři dny čekání. Nechtěl jsem riskovat, že mi film na letištích osvítí rentgeny a snímky se zničí.

Vy ještě fotíte na film?

Fotil jsem. Moskva je na filmu, ale teď už fotím jen digitálně. Je to praktičtější, pohodlnější. To si uvědomuju, ale pravda je, že jsem k té změně byl do jisté míry i donucen. Na Manhattanu existují dnes už jen dvě profesionální laboratoře, kde vám filmy vyvolají. Je to pochopitelně hrozně drahé. Rozhodly tedy i ekonomické důvody.

Postrádáte film?

Fotky z digitálu můžete z osmdesáti procent dnes upravit tak, že vypadají jako z filmu.

Nostalgie asi není na místě, i když – tuhle mi někdo ukradl disk s 10 000 snímky! Mám sice ty nejlepší na jiném disku, připravené jako edit pro zákazníka, nicméně ta celá práce je nenávratně pryč. Vím, že se k ní už nikdy nemůžu vrátit. To jsou, řekl bych, zase ty nevýhody digitálu. Všechno je prostě relativní.

„Pro 'zolotoju molodož' však erotika není zdaleka tak komplikovaná; má podobu odpovědi ano-ne, kterou ze sebe musíte vypálit bez mrknutí oka. Pokud máte jasno hned, pokud z morálních důvodů byť i jen vteřinu zaváháte, nabídka je okamžitě vzata zpět. Dnešní Párty pro elitu nepředstavuje žádnou ideologii, nýbrž výlučnou dekadenci... , i když, řečeno bez nadsázky, stejně efektní jako kozácký tanec a rozbíjení sklenic. Ohlašuje návrat do doby, než první Partaj zahubila zábavu. Rozdíl mezi dřívější a novou dekadencí je, že teď jsou místo španělských mušek (tj. puchýřníku lékařského) a rakouských skladatelů k dispozici „vitamíny“ z Amsterdamu a dýdžejové z Anglie.“ (Michael Persson)

V Moskvě jste pobyl deset dní, čtyři noci jste fotil mejdany v nejdražších klubech... Dá se za tak krátkou dobu pochopit, o co tam přesně jde?

Je to zábava. Hedonismus. Není to pro každého. Uzavřená společnost těch, co mají prachy. Prostě zlatá mládež – tak trochu jako jsme byli my za komunismu. Taky jsme se flákali, pořádali mejdany...

Ale asi ne tak výpravné, nákladné.

To máte pravdu. Základní rozdíl! My jsme pili hořčák, zatímco v Moskvě pijou cinzano. Ale 'prdel' je tam taky.

Byl jste synem nepřítele republiky, živnostníka, jestli se nepletu. Musím říct, že tohle srovnání mi nesedí. Komunistickou zlatou mládež si představuju trochu jinak.

Synkové komunistů, jasně, to byla tehdy zlatá mládež. Jenže nebyla vůbec vidět, někde se schovávali. Byli to volové.

A kdo jsou ti moskevští bonviváni?

Děti bohatých, děti gangsterů. Sami bohatí, sami gangstři. Trošku kulturní mafie.

Z vašich fotografií jsem nabyla dojmu, že byli rádi, že je fotografujete.

Přesně tak. Jen jeden muslim to tam trochu brzdil se svou pseudomorálkou. Štval mě, samozřejmě. Ostatní spolupracovali, rádi se ukazují, jsou celí nadšení. Vanity Fair je pro ně naprostá jednička! Jen si to představte: kdybyste byla modelka a pozvali vás, ať fotíte pro Vanity Fair, tak jste z toho taky trop. Tak to prostě funguje.

„Zábava na palubě Maxima Gorkého, Stalinova oblíbeného parníku, pokračuje. Jsou tři ráno a devadesát let od revoluce. Jedna Partaj vzdává hodl druhé, starší Partaji, týmž opovržlivým způsobem. Na tomto muzeálním kousku sovětské éry jedou šaty od Versaceho nahoru a kalhoty od Armaniho dolů. Ve chvíli, kdy lidé srocení kolem Stalinovy postele zírají na dvojici oddávající se zběsilé slasti, jakoby vším pronikal duch předchozí Říše. Stříbrné čelenky, stříbrné lžičky na kokain, který se přidává do cigaret a kouří, poprsí a hihňající se ženy, cizí ruce v cizích kapsách; Párty je v plném proudu...“ (Michael Persson)

Noční kluby nejsou zrovna často objektem vašeho zájmu. Fotíte více v utečeneckých táborech, v krajích stíhaných bídou, válkou, v Černobylu. Tam také jezdíte na zakázku?

To záleží. Někdy je to moje iniciativa, někdy je to pro MGO, někdy pro časopis – ale to je méně a méně, neb se v časopisech méně jezdí. Hodně jsem dělal pro MSF – Medecins Sans Frontieres, pro Červený kříž...

K čemu využívají třeba Lékaři bez hranic vaše fotky?

Aby upozornili na své aktivity, na svůj projekt.

Dáváte humanitárním organizacím nižší ceny?

To zprostředkovává moje agentura, nevím, jaké jsou ceny. Ale určitě to nebude nejdražší... Práce takových organizací je velmi důležitá, když pro ně fotím, nemyslím na peníze. To je až druhý plán. O peníze jde v jiných případech.

V jakých?

Naštěstí jsem takové zakázky ještě nemusel vzít. Ale kdo ví, třeba jednou vezmu 'sračku'.

Co to znamená ve vašem pojetí?

'Sračky' prostě nedělám.

Neuhýbejte.

'Sračka 'je něco, co je úplně mimo vás, někde jinde, jiným směrem, než se sama ubíráte. Když takovou zakázku vezmete, musí být docela asi utrpení to zvládnout.

Vzal byste třeba módní přehlídku?

To je velmi zajímavé! Bral bych. Místo, kde se potkává spousta tvůrčích osobností. New York magazín dělá každý rok na jaře issue o velkých módních přehlídkách – v NY, v Paříži a Miláně. A dávají to nafotit dokumentárním fotografům. Několikrát měli už zájem, nestíhal jsem, ale třeba se to jednou povede. Moc by mne bavilo dokumentovat módní přehlídku, tu story.

A kdyby vám zavolali z Elle a chtěli módní fotky?

V sedmdesátých let jsem měl kontrakt pro Vogue a dělal pro ně módní fotky. Kontrakt byl na tři roky, ale já vydržel

sotva rok. Nebavili mě ti lidi, co oblékali modelky, motali se okolo. Byli tak povrchní, plytcí. Já právě přišel z utečeneckých táborů, kde se řeší trochu jiné otázky, a nemohl jsem prostě ty jejich plytké řeči poslouchat. Utíkal jsem před nimi a vracel se na plac, až když už holky byly oblečené. Focení mne bavilo, ale celkově to bylo k nevydržení. Byl jsem taky ještě hodně mladý. Co já vím, dnes bych to možná už spolkl.

Nicméně dnes jste stále na cestách, na reportážích.

Reportáž je pravda. A jde o to, jak tu pravdu zpracujete. Máte-li téma, které vás osloví, které vám je blízké, není co řešit - vždycky zvolím reportáž.

Kam se teď chystáte?

Připravujeme projekt pro OSN o nášlapných minách. Rád bych jel do Libanonu nebo na Saharu. Ještě se uvidí. Víte, mám rád Saharu. Připomíná mi období, kdy jsem byl v legii. Od té doby mám rád písek. Nemám ho teda rád v kameře, ale jinak je úžasnej...

„… A časně zrána, když už nezabírá ani další Red Bull nebo extáze, Párty pomalu končí. Vytahují se mobily a přivolávají šoféři, aby počkali venku. Ranní průjezd Moskvou v koloně mercedesů, bavoráků a lexusů. Po dlažbě, stranou provozu, a rovnou do postele. Na červenou auta zastavují vedle autobusu plného lidí jedoucích do práce, kteří se dívají dolů na auta a vidí lidi jiné sorty, jak se vezou opačným směrem. Vzduch v autobuse je prosycen potem z podpaží, výpary vařeného jídla a metanem. V luxusních autech pach genitálních sekretů, lepkavá vůně pohlavního styku smíšená s vůní parfémů a kožených sedadel vytvářejí jiný svět. Tyhle kontrastní pachy se tlačí na okenní skla jako dvě bestie. Padá zelená a obě skupiny se vydávají vstříc svému osudu. V Rusku nejsou než extrémy – nic mezi tím.“ (Michael Persson)

Autorka rozhovoru je šéfredaktorkou časopisu Sanquis (www.sanquis.cz)


KONTAKT

Pokud máte zájem o jednu z fotografií, nebojte se nám napsat. Do předmětu prosím zadejte název fotografie a my se Vám v blízké době ozveme.

info@moscownights.cz


Antonín Kratochvíl - Moskevské noci



Pro pohodlnější listování na stránkách je možné použít šipky na klávesnici.

Fotografie


24:00

" 3 1 " " 3 2 " " 3 3 " " 3 4 " " 3 5 " " 3 6 " " 3 7 "

01:00

" 5 3 " " 5 4 " " 5 5 " " 5 7 " " 5 8 " " 5 9 " " 6 0 " " 6 1 " " 6 3 " " 6 4 " " 6 5 " " 6 6 " " 6 7 " " 6 8 " " 6 9 " " 7 0 " " 7 1 "

02:00

" 3 9 " " 4 0 " " 4 1 " " 4 2 " " 4 3 " " 4 4 " " 4 5 "

02:30

" 7 3 " " 7 4 " " 7 5 " " 7 7 " " 7 9 " " 8 0 " " 8 1 " " 8 2 " " 8 3 "

03:00

" 4 7 " " 4 8 " " 4 9 " " 5 1 "

04:40

" 8 5 " " 8 6 " " 8 7 " " 8 8 " " 8 9 "

05:30

" 9 1 " " 9 2 " " 9 3 " " 9 5 " " 9 7 " " 9 8 " " 9 9 " " 1 0 0 " " 1 0 1 "

06:00

" 1 0 3 "

06:30

" 1 0 5 " " 1 0 7 " " 1 0 9 " " 1 1 0 " " 1 1 1 " " 1 1 2 " " 1 1 3 "

06:45

" 1 1 5 " " 1 1 6 "  " 1 1 7 "

07:00

" 1 1 9 "